Maximální splatnost faktur dle nového občanského zákoníku

Stručné shrnutí

pokud dlužníkem není veřejnoprávní korporace:

1) Pokud není splatnost faktur sjednána smluvními stranami, je splatnost přesně 30 dní     

2 )Bezproblémově lze sjednat splatnost max. 60 dnů, ale i kratší než 30 dní.

3) Splatnost faktur delší než 60 dnů lze sjednat pouze za situace, pokud toto ujednání nebude vůči věřiteli hrubě nespravedlivé.

 

Pokud je dlužníkem veřejnoprávní korporace:

1) Pokud není splatnost sjednána smluvními stranami, je splatnost faktur přesně 30 dní     

2 )Bezproblémově lze sjednat splatnost faktur kratší než 30 dní.

3) Splatnost faktur delší než 30 dnů lze sjednat pouze za situace, pokud je to odůvodněno povahou závazku.

4) Splatnost faktur delší než 60 dní sjednat nelze

 

 

S účinností od 1. 7. 2013 byla novelou zapracována do zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, směrnice 2011/7/EU, o postupu proti opožděný platbám v obchodních transakcích (dále jen „směrnice“). Zjednodušeně řečeno si mohou podnikatelé bez problémů sjednat lhůtu splatnosti maximálně 60-ti denní. Za určitých, dále popsaných podmínek, lze sjednat lhůtu i delší.

S účinností od 1. 1. 2014 se toto ustanovení přesunulo do nového občanského zákoníku (dále jen „NOZ“), konkrétně do § 1963 zákona č. 89/2012, občanský zákoník.

§ 1963 NOZ

(1) Je-li obsahem vzájemného závazku podnikatelů povinnost dodat zboží nebo službu za úplatu, je cena splatná, aniž je zapotřebí výzvy k placení, do třiceti dnů ode dne, kdy byla dlužníku doručena faktura nebo jiná výzva podobné povahy, anebo ode dne obdržení zboží nebo služby, podle toho, který z těchto dnů nastal později. Bylo-li však ujednáno převzetí zboží nebo služby, popřípadě ověření, zda bylo řádně splněno, je cena splatná do třiceti dnů ode dne převzetí, popřípadě ověření. To platí i pro závazek podnikatele a veřejnoprávní korporace, popřípadě právnické osoby touto korporací založené, i když nejsou podnikateli.

(2) Smluvní strany si mohou ujednat dobu splatnosti delší šedesáti dnů jen tehdy, pokud to není vůči věřiteli hrubě nespravedlivé. Je-li však obsahem závazku podnikatele povinnost dodat zboží nebo službu veřejnoprávní korporaci, smluvní strany si mohou ujednat delší dobu splatnosti jen tehdy, pokud je to odůvodněno povahou závazku, a doba splatnosti nesmí přesáhnout šedesát dní.

Zákon stanovuje základní splatnost faktur jako 30-ti denní. Lhůta počíná běžet ode dne, kdy byla dlužníkovi doručena faktura, anebo ode dne obdržení zboží nebo služby, podle toho, který z těchto dnů nastal později.

V určitých případech běží tato lhůta ode dne převzetí zboží nebo služby, popř. ověření, zda bylo řádně splněno.

Neujednají-li si smluvní strany dobu splatnosti, platí zákonná lhůta 30 dnů. Sjednání lhůty kratší nic nebrání ale tuto lhůtu je nutné sjednat. Pokud tedy například sjednáte dodání zboží či služby ústně a není dohodnuta lhůta splatnosti, nelze požadovat plnění dříve než 30. den.

Smluvní strany (vyjma veřejnoprávní korporace) si mohou bez omezení sjednat lhůtu splatnosti až 60 dní. Je-li odběratelem veřejnoprávní korporace, lze 60-ti denní lhůtu sjednat pouze, pokud je to odůvodněno povahou závazku.

Za určitých podmínek lze sjednat i delší než 60-ti denní dobu splatnosti. Smluvní strany si mohou sjednat delší než 60-ti denní lhůtu splatnosti pouze tehdy, pokud to není vůči věřiteli hrubě nespravedlivé. Co je a co není hrubě nespravedlivé, bude otázkou výkladu a bude potřeba posuzovat případy jednotlivě zejména s ohledem na důvod délky lhůty splatnosti.

Nicméně směrnice uvádí k hrubé nespravedlnosti následující:

„Tato směrnice by měla zakázat zneužití smluvní svobody v neprospěch věřitele. V důsledku toho lze za takové zneužití považovat situace, kdy smluvní podmínka či praxe týkající se dne nebo lhůty splatnosti, … , není opodstatněná podmínkami stanovenými pro dlužníky nebo slouží především účelu dosažení další dlužníkovy likvidity na úkor věřitele. Za tímto účelem a v souladu s akademickým návrhem společného referenčního rámce by jakákoli smluvní podmínka či praxe, jež se výrazně odchyluje od poctivých obchodních zvyklostí a je v rozporu s dobrou vírou a poctivým jednáním, měla být považována za nespravedlivou vůči věřiteli.“

Jako příklad nespravedlivého prodloužení by bylo možné uvést lhůtu sjednanou jen kvůli administrativnímu zpracování u dlužníka (oběh dokladů) či například praxe obchodních řetězců, které požadují delší lhůtu splatnosti i u rychloobrátkového zboží a tím defakto získávají finanční prostředky na financování své činnosti.

Jako spravedlivou je dle našeho názoru možné sjednat lhůtu delší 60 dní v případech, kdy odběratel bude zboží dodávat dalšímu subjektu a lhůta splatnosti jeho plnění bude delší nebo pokud bude dodáváno do zahraničí a předpokládá se delší lhůta splatnosti. Delší lhůtu splatnosti také může odůvodnit vyšší marže atd.

Toto pravidlo omezující maximální dobu splatnosti je v českém právním řádu účinné již  od 1. 7. 2013 a k 1. 1. 2014 se pouze přesouvá z obchodního zákoníku do NOZ. V roce 2014 tak v podstatě nenastává věcná změna.